Kdysi kdesi v Číně měl nosič vody dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku,který nosil ten muž na krku. Zatímco v jedné nádobě byla prasklina,ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Prasklá nádoba však měla na konci dlouhé cesty od potoka k domu vodu už jen do poloviny. Celé dva roky to tak chodilo,nosič nosil domů každý den do domu jen jednu a půl nádoby vody.
Dokonalá nádoba byla na svůj výkon samozřejmě pyšná, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu! Naproti tomu se chudák prasklá nádoba styděla za svoji nedokonalost a cítila se velmi uboze. Vždyť je schopna jen polovičního výkonu! Po dvou letech soužení oslovila u potoka nosiče: ,,Moc se stydím,že ze mne voda po celou cestu domů uniká…”
A nosič odpověděl: ,,Jestlipak sis všimla, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku a ne na straně druhé?To proto,že jsem věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena.A tys je každý den zalévala,když jsme se vraceli domů. Dva roky trhám tyto krásné květy,abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nabyla taková,jaká jsi,tahle krása by nemohla rozzářit můj domov.”
Všichni máme své osobité chyb. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby.Ale právě praskliny a chyby,které jsou v každém z nás,dělají náš život zajímavým a vzácným. Jen jetřeba umět přijmout každého takového,jaký je, a vidět v něm to dobré.